Kultura

ŠAGALÍ LÉTA
15 let Tata Bojs, 19. 6. 2003, Delta, Praha
TB - ...tak takové to tedy bylo
TB - ...tak takové to tedy bylo
        19. 6. 2003 slavila v Praze na Deltě hanspaulská skupina Tata Bojs 15 let svý existence. Na oslavu si pozvala všechny bývalý členy (= všechny bývalý kytaristy) a slibovala odehrát několik hodně starých kousků, ze začátku existence kapely. Tolik fakta.
        Delta ten večer (celkem pochopitelně) praskala ve švech a co jsem tak mohl pozorovat, bylo složení publika o dost jiný od toho, který jsem si prohlížel asi před měsícem na Brumlovce. Tak především bylo o dost starší...:o))) V Deltě taky bylo vidět míň přiléhavejch triček s dlouhým rukávem, míň barevnejch košil se zvednutým límečkem a podstatně víc pleší (...no dobře .....- koutů :o)).
        Ještě než začal samotnej koncert, užil jsem si spoustu legrace. Ve foyeru byla výstava fotek, playlistů, rukopisů textů, článků z novin ("...výpověď nejmladší generace používající rockových postupů".....1988 :o)))) a skic návrhu scén vztahující se k celý historii TB. Popravdě - k tomu nemám co říct. To se musí vidět!!! Fotka desetiletýho Mardoši navlečenýho do pidikřiváčku, divoce se šklebícího a fakujícího do objektivu se prostě popsat nedá. Výstava tam bude do konce června.

        OTK
        Ten večer vystoupili i letití Tatabojsí souputníci - OTK (Pán je nemocnej, má rýmu, ale stejně jde na koncert. Nejdřív strašně OTK a pak UJD. ......asi víte, kdo je autorem, co? ....:o)) OTK se mi nelíbili. Nebylo to špatný, ale ale...
        Po předkapele se před pódiem zatáhla opona a připravovala se scéna pro TB. Tentokrát žádná obrazovka, žádná projekce, ale jen obří stěna z lepenky postavená před nástrojema. Pak to začlo. Šagali šagáli, šagali šagáli.....na lepence se rýsujou obrysy tří tančících postav a pak...ano, postavy proskakují lepenkovou stěnou a koncert začíná...

        Legrace
        Byla to velká legrace. Všichni členové TB odehráli koncert s točníkama na krku (kdo neví, co je točník? Kdo neví co je to KPT a KPKPT? viz. konec článku :o))) a došlo i na Mardošovi vtipy (ten o chodníku byl nejlepší....:o))), jedinej kdo byl trošku nervóznější, byl Bublina. Ale ten zase všechny rozesmál, když s teleportem před pusou "šeptal" Mardošovi: "Ztiš se! Ztiš se!" Hahahaha :o)))))))))))))
        Během asi třetí písničky byli vyzváni patnáctiletý diváci v sále, aby se přišli na pódium. Dostavili se dvě holky a (poté, co svůj věk prokázaly občankou) se dozvěděly, že budou křtít raritní dvojalbum Šagalí léta (Šagalí šagáli, Josef Lada, raritky, rozhovory, vtipy....). Promiňte mi to, ale v tu chvíli jsem si myslel, že se poseru smíchy :o))))))) Holky dokonce měly pronýst nějakou řeč.....ha ha, no dovedete si asi představit to culení, červenání a schovávání jedný za druhou.....:o))))))) Ale stejně, když si vemete, že ty holky se narodily ve stejným roce, kdy TB vznikly........smekám před nima.

        Kytaristi
Opravdu hráli všichni.
        Mareček Padevět (88-94) hrál písničky z Josefa Lady a ze Šagalí a ty pro mě byly největší překvapení. Skoro vůbec jsem je neznal. Školní jídelna a Na Karlově mostě jsou fakt perly.....:o))
        Druhej kytarista Ondra Ježek (95) si s kapelou zahrál Lelky a Mokrej sen. Tyhle písničky se fakt povedly. Maj atmosféru a (ale to říkám už asi po stý) byla to legrace. Speciálně Lelky s textem "Co teď budu dělat dál, když všechny lelky jsem už pochytal" rozesmáli celou Deltu.
        Marek Doubrava (96-00) sklidil největší úspěch. Přehrál několik písniček z Ukončete nás a Futuretra a hodně lidí se konečně na koncertě zase dočkali Jara (ale i Much, Tělesný a dalších). Mě nejvíc potěšili Divnosti. Měli šťávu jako blázen a Marek v sóle přetrhnul strunu.
        Maťo Mišík (01-02) si zahrál jen dvě písničky: Šťastnější a Prométheus. Ve Šťastnější se na pódium poprvý podívala taky Klárka. Tentokrát neměla mojí oblíbenou igelitovou sukni, ale (skoro stejně krásnou) bílou noční košili (nebo to aspoň tak vypadalo :o))) a samozřejmě - točník na krku. Maťo si zahrál evidentně s chutí. Kupovdivu se mi možná líbil víc Prométheus, kterýmu přidělali hodně bigbítovej závěr, kterej jsem dlouho považoval za jam, ale několik vychytanejch stop - timů mě vyvedlo z omylu. Nebo, že by to byli tak sehraný muzikanti? No, měli na to patnáct let, tak možná jó.
        Nakonec přišel součastnej kytarista - Láďa Bár a ten hrál nejdýl. To už byl v podstatě klasickej TB koncert, jen bez všech těch projekcí okolo. Když už jsme u toho, řeknu vám něco, na co určitě už od začátku netrpělivě čekáte - ano! Sampler se používal. Sice né tak často, ale zvlášť ty nový písničky bez něj už asi opravdu zahrát nejdou.

        I Wanna Be Your Dog
        Tomu, že Růžová armáda bude skutečně poslední písnička, tak jak bylo ohlášeno, samozřejmě nikdo nevěřil. A taky ne. Na úplnej konec se dostavili na pódium všichni kytaristi najednou a společně s Bublinou a Mardošou si zahráli Iggyho a Stooges - I Wanna Be Your Dog. Hukot! Smažba! Palba! Nic jinýho se k tomu říct nedá. Asi desetiminutový lámání kostí! Ha ha. Má cenu psát, že to byla legrace?
        Pokoncertní afterparty se pro mě skládala, ze strhávání plakátů (na památku) a vyhlížení Mardoši za účelem požádání o jeden točník. Ten jsme nakonec získali od Bubliny výměnou za bílou Fidorku. TB se rozptýlili mezi lidma na baru a lidi začali prchat na poslední autobusy. Já chvíli sbíral odvahu k oslovení Klárky a požádání o autogram (sorry, gé! :o))))), ale nakonec jsem vyměknul :o)))))
        Byl to moc pěknej večer!

Šlikoň
        (Točník je takovej ten kruh od starýho telefonu, kterým se dřív vytáčely čísla. KPT = Klub přátel telefonů, KPKPT = Klub přátel klubu přátel telefonů)

 

THE LEVELLERS
23. 10. 2002, Praha, palác Akropolis
Pokus o nekritickou referenci
        Na šestý pražský koncert této irské folkpunkové kapelky bylo nutno vystoupat až do žižkovského hudebního svatostánku, neb divadlo Archa, kde by se nejspíše koncert, stejně jako před 1,5 rokem, kdy jsem je zhlédl poprvé, konal, je ze známých důvodů zavřené. Toto samozřejmě vůbec nebylo na škodu a sál Akropole byl zaplněn takřka optimálně.
        Hned při prvních tónech akustických kytar, houslí, banja či mandolíny jsme seznali, že kapela vše zůstalo při starém, kapela je ve formě a basák (mimochodem, jeden ze zatčených při demonstracích proti MMF v Praze v roce 2000) má stále dredy až ke strunám baskytary (viz foto). Repertoár se nesl především v duchu posledního alba, prokládaný stařšími hity, písně jako One way, Boatman, Beautiful day nebo Liberty jsou zkrátka koncertní jistoty. Zajímavé bylo, že zpěvák a zároveň kytarista i při těch největších vypalovačkách zůstal věrný akustické kytaře, a když si k tomu druhý kytarista vzal mandolínu, či banjo, "akustický punk s houslemi" neměl chybu.
        Role předskokana tentokrát (narozdíl od minulého koncertu, kdy předskakovalo bratrké duo opilců) připadla domácím, konkrétně harmonikáři Jimu Čertovi. Jeho písně o hašiši a marihuaně ve všech podobách bohužel v sólovém podání moc nefungují, a v prostoru Akropole lehce zanikaly. Jim, ať v minulosti spolupracoval s kýmkoli, je zkrátka nejsilnější s našlápnutou kapelou za zády, a ať Leš klidně nesouhlasí, Life after life byla výborná kapela.
        Koncert se vydařil, Levellers se předvedli ještě lépe než minule a tak nezbývá než čekat na nějaké jejich další koncertní zastavení v matičce Praze, stojí to opravdu za to.
Dejv

 


FESTIVALOVÉ LÉTO 2002

23. - 25. 8. JIMRAMOV, FESTIVAL OTEVŘENO
Plakát        Vysočina. Žďárské vrchy. Rodiště Jana Karafiáta. Léto. Zámecký park Bludník. Divadlo na chůdách na náměstí mezi lidma a autama. Perličky na dně a v místním stařičkým kině. Radost. Stoletý smrky v parku. Umělecká dílna. Stan Hnutí Duha s výstavou o energetice a biopotravinách. Irský stan. Jídelní stan s vege i nevege jídlem. Čajovna. Výstava Hademsnědení. Vycházky po okolí. Moře hudby. Radost.
        o5 & Radeček s veselejma houslema a hned s prvníma tanečníkama. Onřej Pellar s PPLP a s jakoby plnejma hrstma Písniček. Griotka a pivo. Jericho a jejich Poctivý blues - bigbít a nadšený diváci. Silvia Josifoska & Band a lidi, který buď nevěřícně zírali a nebo tančili až do roztrhání těla. Věta z festivalového programu: "Silvia Josifoská je zpěv a zpěv je Silvia Josifoska." Ano. Veselá a hodně uvolněná Jablkoň. Opakované porušování §188. Vonné tyčinky. Zběsilá country Nešvilského krúžku a 3x House Of San Francisko. Kafe a moře krásnejch holek. Stany přímo v Bludníku. Sokolovna. Fara. Radost. Dobrou noc.
        Loutkový divadlo pro děti a pro ty co dokázali vstát v sobotu ráno. Pivo na zahrádce, v parku a nebo na náměstí pro ty ostatní. Vycházky po okolí. Nový a nový lidi. Všichni už to znaj. Už tady někdy byli a za rok přijedou zase. Marcel Kříž medituje pro zadumaný odpolední ptáčata. Hrozen dorazil jen ve čtyřech sedminách. Veselá zubatá pobavila lidi, sama sebe a snad i skutečnou Zubatou. Karel Vepřek shánějící mezi festivalovejma návštěvníkama náhrady za nedorazivší Lyriku Putiku. Našel. Zahrál. Radost. Tma a světelný tyčinky. Topinka s kečupem a se sýrem. Vzkazy od návštěvníků pro pořadatele. Kapely z Irskýho stanu na hlavní pódium! Dust a zběsilí tanečníci. Funky! V.R.M. a kouzla a čáry a…. ano - Radost. Původní Bureš má dvoje bicí a evidentně je to baví. Lidi taky. Echt! Nemám to rád? Je mi krásně! Klamovka na Vysočině a konec ve dvě ráno. Věta z festivalového programu: "Feťáci a bubínkáři - nechte si své nádobíčko doma!" Radost.
        Michal Hromek v neděli ráno v kostele. Hraje tam. V Bludníku se všichni pomalu probouzej a loučej se. Odjezdy stopem, autem, autobusem. Vlakem. Za rok přijedou zase. Já taky.
        Radost.
Šlikoň

 

9. - 11. 8. MILKOVICE, KOZÍ MEJDAN
Plakátek        Na víkend 9. - 11. 8. jsem měl naplánovánu návštěvu kulturně hudební akce v Milkovicích. Na tamní Kozí Mejdan mě pozval Dejv s tím, že půjde o akci s naprosto výjimečným charakterem - a měl pravdu. Takvouhle pohodu nelze slovy vůbec vyjádřit. Jedno velké pódium, dva stánky s pivem, pekárna a indická jídelna, prodej kozích sýrů, stanové městečko, tak pět stovek pohodových lidí, psi, kozy, osli, koně… A hlavně ta pohoda. Věčná, neopakovatelná. Zcela výjimečně provedu hodnocení už před popisem akce, ale tam už nějak není vhodný flek:
        Hodnocení: 1
        Protože Bára byla s námi na horách a projevila zájem o návštěvu této akce, jeli jsme tam autem a dorazili dost brzo - tak ve tři. První večer dorazil ještě Dejv. Ze skladby kapel tohoto dne si nepamatuju skoro nic konkrétního, snad jen to, že se mi líbili liberečtí "Kohout plaší smrt". Hrála také Folimanka Blues, což bylo pěkné, bohužel teď už si pamatuju jen to, že na mě udělali dojem. Odpadl jsem při kapele "Halí Belí". To bylo kolem jedné a já toho měl tak akorát. Zanechal jsem tak Dejva a Báru svému osudu, díky čemuž se jejich dva osudy pro tento (a nejen tento) večer spojily v osud jediný. Bára zřejmě definitivně zapomněla na Radka a to je dobře. Předpokládám, že ty čtyři hodiny, co jsem jim nedělal křena, ona ani Dejv nepromarnili.
        Druhý den jsme zahájili pomalým vstáváním, aby to nebylo tak kruté, četl jsem svým spolubydlícím své povídky. Hle - první autorské čtení je na světě. Po desáté jsme se zprovoznili a jako mnozí jiní se vydali do blízkého městečka Libáně na oběd. Nedělní obec se nedokázala vyrovnat s takovým návalem neočekávaných hostí, obě restaurace byly plné a když jsme v jedné z nich vyzískali stůl, obsluha se zřejmě domnívala, že tam nejsme a tak nás doslova a do písmene přehlížela. Nakonec jsme se ale prokousali až k jídlu, rajská, jíž jsme si dali, byla však poněkud tuhá - musel jsem sníst maso ze všech tří porcí. Nakonec jsme se šli "dorazit" ještě do cukrárny, to proto, abych si mohl zajít na hygienicky a esteticky nezávadnou toaletu. Měli jsme to s Dejvem zapotřebí, Kvalita WC byla jediným kazem festivalu, ovšem jak jsme si to zasrali, takové jsme to měli.
        Sobotní program se nesl ve znamení povícera zajímavých formací, i když počátek patřil tvorbě básnické - politicky angažované deklamace Báru nesmírně překvapily tím, že se nerýmovaly(!) Hrála T.H.C., ale jen půl hodiny, pak se naštvali a odjeli, Překvapila mě kapela Vinohrady, hrající (jak sami tvrdí) "funky beat". Nastoupil také Venda Hájek, naprosto neuvěřitelný místní hráč na kazetový magnetofon, jenž pročísl vody tvorby moderních kapel sbírkou harmonikářských prostonárodních lahůdek, které dokázaly rozhýbat i otrlé pankáče. Kolem jedenácté šlo fajn regéčko a dál si (zase) nic nepametám. Šel jsem totiž opět spát, zakrátko vysvětlím proč.
        Během odpoledne se zvolna trousili další známí lidé. Dorazil Dejvův kamarád Luboš se psem Esterou, společně s Dřevíčským patriotem Luďou. Za Litinovou vanu dorazili nakonec všichni kromě Bratra a tak se kapela nemohla účastnit produkce. S Alešem přijela samozřejmě i Terezka. Poté, co jsem jí vyložil všechny šílené novinky horkého léta, jsem provedl sebezpytování, odhalil vnitřní tíseň a šel si lehnout. Ještě jsem si vyžral kiks, který spočíval ve spletení si Pláči a Komára v Radimi a to bylo opravdu všechno.
        O nedělním ránu se opakovalo autorské čtení a pak jsme docela rychle zabalili a vyrazili směrem k domovům. Kluci byli tak hodní, že mě a Báru hodili do Jičína, odkud jsme se zanedlouho dostali až zpátky na chaloupku - sice se zastávkou ve Smržovce u Pivrnce, ale to byla jen taková příjemná tečka.
Vráťa

 

28. - 30. 6. KRAKOVANY U TÝNCE NAD LABEM
Plakát        O krakovanském hudebně - filmovém festivalu je již možno mluvit jako o tradičním, neb letos se konal jeho čtvrtý ročník. Po loňských termínových šachách se opět vrátil do "tradičního" červnového termínu (28. - 30. 6.), což se kladně podepsalo na výši návštěvnosti. Akce se koná na fotbalovém hřišti ve středočeské vesničce Krakovany a jak návštěvníci, tak kapely se rekrutují z nymburska a okolí.
        Ale protože má v názvu i film, šlo se po příjezdu do kina. Jméno jugoslávského režiséra a hudebníka Emira Kusturici není v Čechách neznámé a publikum podle toho ocenilo jeho černou balkánskou komedii Černá kočka, bílý kocour bouřlivým potleskem.
        Po tomto nášupu pozitivní energie se šlo na piva a kapely. První, Jenda a jeho roboti, moc nezaujala a tak jsme po několika písních odešli pod vedením místních pivních vůdců bratrů Čábelků na průzkum místního hospodoví. Proběhl natolik úspěšně, že jsme bohužel nestihli kapelu Karla Babuljaka První republika, která svým reggae - bigbítem zaujala již na loňském ročníku.
        Po návratu se tak již vše chystalo na vrchol pátečního večera - nymburský Cvrkot band. Cvrkoti hrají funky a hrají ho dobře. Neskrývají inspiraci Jamesem Brownem, jehož několik písní mají též v repertoáru a jelikož zde nechci opisovat ze své recenze na loňský Festival pod hvězdami v Radimi, napíši, že jsou stále skvělí.
Litinová vana        Hodina duchů se přiblížila a s ní i hodina Litinovky. Pokud před týdnem v Radimi Vana předvedla jedno ze svých nejlepších vystoupení, toto se dá označit za nejmilitantnější. Jelikož o půlnoci se muselo končit, zahrála ve svém půlhodinovém bloku spíše "novější" písně, tj. nezachycené na zatím jediném CD Kulhavka. Před skladbou To si piš pak nevědomky předznamenala vrchol sobotního hudebního programu. Pláča se marně napotřetí pokoušel dohrát úvod písně, až to Komár nevydržel a vystartoval zpoza bubnů a činelů a jal se nebohého litinového drtiče strun teatrálně mlátit paličkami. Po tomto intermezzu kapela dohrála své vystoupení vcelku v poklidu a tradičně ho zakončila hitovkou Do světa.
        Probuzení do studené a místy deštivé soboty nevěstilo na večer nic dobrého a tak jsme se přemístili do filmového stánku shlédnout švédskou komedii Honem, honem (Jalla, jalla), poeticky úsměvný filmek o komplikovanosti mezilidských vztahů a potížích s penisem.
Festivalová pohoda        Po vítězství Turecka nad Koreou v zápase o třetí místo na MS v kopané přišel další z vrcholů festivalu - Amelie z Montmartru. Viděl jsem ho poprvé a jednoduše komplikovaný příběh o dívce Amélii, dělající lidem radost a přitom zapomínající na sebe osobně považuji za jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl.
        Hudební program odstartovali poděbradští Ydar Bědop a dali jasně najevo, že underground plastikovského střihu má i dnes stále co říct. Po loňském výborném milkovickém vystoupení New Kids Underground a lehčím zklamání z underpunku A bude hůř byl projev kapely dalším balzámem na dušičku milovníka hudby PPU. Kapela sama se k nim přihlásila tím, že své vystoupení orámovala plastikovskými skladbami Nikdo a Podivuhodný mandarin.
        A pak to bouchlo a přišel Ubožáček. "Kapela" v sestavě kytara, basa a pozoun se už prý naučila ovládat své nástroje, ale více než hudbu hrála divadlo. Zvukař po třech písních zcela rezignoval na pokusy o jakoukoli úpravu zvuku a Krakovany zírali na neuvěřitelnou a velice vtipnou divadelně - hudební produkci tohoto tělesa. Zejména zaujala "pilotní píseň" z jejich CD (pokud vůbec nějaké mají), bez hudby, odehrávající se v pilotní kabině a končící deklamací: My nemáme podvozek, leze nám to na mozek!! Nelze popsat, nutno vidět, jednalo se o "hudební" vrchol festivalu.
Krausberry        Prosakující zprávy o brzkém rozpadu DKV přiměly Šlikoně k lanaření houslistky do Neúspěšného atleta (což se bohužel nezdařilo), naopak samotné vystoupení potvrdilo můj dojem na směřování kapely z minulého týdne z Radimi. Během roku přibrali dalšího, sólového kytaristu, který prakticky vytlačil ze soundu kapely již zmíněnou houslistku, čímž se dřívější punkový zvuk obalený melodickou houslovou linkou rozplizl. Pokud považuje kapela tento projev za logický vývoj své tvorby, je to podle mě jen ke škodě věci a nejspíš vede do slepé uličky.
        Revivaloví The Vintage band, hrající písně 50-tých a 60-tých let neurazili, ale ani neohromili. Nic víc.
        Krausberry zná asi každý jako našláplou partu okolo charismatického zpěváka Martina Krause, tentokrát v malé partě. A jakoby s okleštěním sestavy Martin kdesi zapoměl svou výbušnost . Hráli spíše pomalejší, bluesovější věci a v několika málo rychlejších (Můstek) chyběl nápřah šestičlenného bandu.
        Poslední kapelu programu, THC, jsem již bohužel pro únavu neviděl a příjemně usínal při zvucích jejich hardcoru z jedné a koitu z přilehlého stanu z druhé strany.
        Neděle pak byla ve znamení úklidu a odjezdu domů.
        Celkově se festival vydařil jak po organizační, tak divácké stránce, ač návštěvnost přeci jenom mohla být vyšší. Je to inspirace a zároveň pozvánka na příští, již pátý ročník.
Dejv

 

21. - 23. 6. FESTIVAL V RADIMI PODRUHÉ
        Opět nutné vysvětlení. Cesta plná krup. Posunutý začátek. A jedem! Neodborné zhodnocení hudebních produkcí a jiné řeči. Chválíme zvláště: Fixu, divadlo, Česuldu, Litinovku a Znouzi. Káráme zvláště: Šlikoně (Dejvovy brýle) a nejvíce ty, kdo tam nebyli.

a. Než se začalo hrát
O víkendu 22. a 23.6. jsem měl být opět na třech místech najednou, neboť jsem měl a) pomáhat při malování obývacího pokoje, b) navštívit oslavu dvacátých narozenin Báry Hezoučké, c) zavítat na rockový festival. Vytvořil jsem skvělý plán, jak to všechno stihnout, ale nakonec jsem ho nerealizoval a docela krutě dal přednost účasti na radimském festivalu. A proto musím nyní vytvořit nadmíru dokonalou recenzi, která moje setrvání pouze na této akci ospravedlní jak před mými rodiči, tak před nebohou sestřenkou.
        Ve čtvrt na sedm mě Tereza a Aleš vyzvedli a vyrazili jsme. Naše cesta měla několik zastávek v Nymburce, kde bylo třeba naložit Pláču se slečnou. Zatímco jsme pojížděli po městě, které má s blízkými Poděbrady stejné potíže, jako Hradec Králové s Pardubicemi, západní obzor se začal hrozivě stmívat. Meteorology avizovaná nepřízeň počasí nás nezastrašila. Z Nymburka jsme odjížděli krátce po sedmé s tím, že za dvacet minut budeme v Radimi. Zatím se docela setmělo. Vítr, dosud jen neznatelný, prudce zesílil. A zakrátko začaly silnici bičovat provazy deště. Auta zpomalovala až do kroku. Déšť a dokonce krupobití bylo tak husté, že jsme museli sjet ze silnice a na dvacet minut zastavit. Seděli jsme potmě v autě, a probírali šanci na to, že festival vůbec začne. Nakonec krupobití ustalo a déšť se zmírnil. Mohli jsme vyjet. Ale nebyla to veselá cesta. Vichřice srazila na silnici několik stromů, takže jsme museli kličkovat protisměrem a železniční přejezd na spojce mezi Nymburkem a prvním koridorem byl zablokovaný trvale rozsvícenými červenými světly. Po patnácti minutách marného čekání jsme nevyměkli a porušili předpisy silniční i železniční. V další vesnici jsme museli uhnout ze zatopené okresky a objíždět kus kolem bloku. Než jsme dojeli k Radimi, bylo skoro osm hodin. Festival měl už hodinu probíhat, ale nad zámeckým parkem se vznášelo jen ticho.
        Důvodů, proč hudební produkce dosud nezačala, bylo povícero. Všechno nám sdělil Dejv společně se Šlikoněm, Janou, Helmutem a dalšími lidmi, kteří jako obvykle znali mě, leč já je už zase ne. Bouřku všichni přečkali bez úhony v hostinském stanu, zato ale nešel proud a pivo bylo všechno jen ne studené. Prohlásil jsem, že vstup zaplatím, až zapnou elektriku a bude zřejmé, že se bude hrát. Má nedůvěra naštěstí neměla opodstatnění, za čtvrt hodiny se rozsvítilo v baru, což bylo provázeno mnohohlasým radostným pokřikem. Festival mohl začít. Uvaděčkou byla dívka sympatická zejména svým bravurním poprsím, jež zakrývala pouze velmi tenkou látkou. Kapely měly jako vždy zhruba hodinu, ke konci snad i o něco méně. Zvuk, jenž se na nás následující dva dny valil, se ukázal býti velice dobré kvality, za což zvukaři budiž sláva. Zkouška byla hotová natošup a první kapela vystoupila na pódium krátce po půl deváté.

b. Recenze
        Vzhledem k tomu, že tyto řádky píšu už s více něž čtrnáctidenním odstupem a mohu se opírat jen o dosti chatrné poznámky psané na konci večera ve stavu odpovídajícím brzké ranní hodině, nečekejte nyní nějaké objevné pravdy. A ty známky, co jsem tam dal, jsou stejně takové šméklé. Jednak se v nich promítá můj dosti divně vytvarovaný vkus, jednak jednička daná LV a jednička daná ZNC jsou přeci jen trošičku "jiné". Ale co s tím? Asi nic, takže jedeme:

        První hrála kapela A bude hůř, kterýžto název po nepodařeném začátku festivalu nepůsobil příliš povzbudivě. Klasický punk a na první poslech obtížně srozumitelné texty. Ale jako probuzení ideální. Hodnocení 3
        Bad Day, druhá z kapel, zahrála "slušivý metlík" (dle opilé poznámky). Hodnocení: 2
        Vypsaná fiXa hrála jako třetí a měla rozhodně úspěch. Tato kapela nezklame nikoho, zejména pak Šlikoně. Ale je třeba dát si pozor: Šlikoň je totiž při pařbě na FiXu nebezpečný nejen sobě, ale i svému okolí, což dokázal tentokrát naprosto dokonalou likvidací Dejvových brýlí, jež mu strhl z očí zuřivě máchající košilí. Brýle jsme našli až po delší době. Obroučky působily opravitelně, skla nikoliv. FiXa zahrála tento večer asi nejlépe ze shromážděných kapel. Hodnocení: 1
        Jméno čtvrté hrající kapely mi vypadlo, neb jsem si pro prožité pařbě potřeboval decentně odpočinout. Hráli něco, což si dovolím označit jako metal, texty byly anglické a ani zkušenosti nedávno nabyté v zahraničí mi neumožnily dekódovat byť jen jediný refrén. Hodnocení: 3-
        Pakaya. Tato kapela mě loni potěšila, letos ne. Letos to bylo nějaké špatné. Hodnocení: 3
        Cruel. Zahoďte Enyu, mohl by si říct každý, kdo zaslechl tuto kapelu a hledá alternativu pro hudební podklad Pána Prstenů. Výpal s "fantasy" soundem, takový těžký středověk. Texty byly tuším taky "cruel". Hodnocení: 2
        Poslední kapela, jež měla tento večer hrát (Antracit) tento večer nehrála z velmi prostého důvodu: Namol opilí nebyli schopni dát se ve tři ráno dohromady. Hodnocení: 1* :-)
        I my, kdož jsme setrvávali přes noc v areálu zámku, jsme se přesunuli na stanovou loučku. Dejv a já, nemaje stan, utábořili jsme se pod rozložitým listnáčem neznámého druhu, popřáli si, aby v noci nepršelo, a upadli do alkoholických mdlob.

        Ráno bylo docela příjemné. Jen pivo začali točit až v deset, takže jsem s Dejvem stihl ještě jednoho samoobsluhového lahváče. Spousta lidí se na noc vracela do blízkého Nymburka, další měli přijet až dnes (Česulda). Návštěva ale rozhodně nebyla valná. Ani dvoudenní vstupné nižší dvouset korun nepřilákalo více platících zájemců, než asi sto.
        Sobotní program se rozeběhl po jedenácté a to velmi netradičně: Divadelním představením. Uvaděčka nás musela nejdříve velice dlouho utišovat, nakonec se jí to podařilo a šestice herců oděná do kostýmů inspirovaných renesanční Itálií mohla začít hrát. Divadelní hra to byla fortelná. Pomocí živých herců i loutek byly vyprávěny příběhy veselé i kruté, vždy ale dost hustě erotické. Zkrátka dekameron. Nejsem si ale jist, zda toto dílo končí tak, jako příběh této společnosti přátel scházejících se po večerech k vyprávění. Skupinový sex zřejmě na jevišti jen tak často neuvidíte (respektive neuslyšíte, protože konec byl pro jistotu za plentou). Zkrátka a dobře: Srandy spousta, sexu moře, správný kus pro léto stvořen. A má známka? Přece jednička :-)
        Česulda o to divadlo bohužel přišel, neboť dorazil asi pět minut po skončení a to na kole - z Dejvic (55 km), za což sklidil obdiv, stejně jako za tvrzení, že až to tady skončí (tedy zhruba ve dvě), pojede zase zpátky. Což učinil. Můj plán nechat se odvézt do Poděbrad na vlak naproti tomu získal postupně tolik trhlin, že jsem jej musel přehodnotit. A několika trapnými telefonáty se z Bářiných narozenin [o|vy]mluvit.
        První z kapel nesla nerozumitelný název Ememödöpoka. Stejně nesrozumitelná byla bohužel i jejich produkce, ostrá leč tupá, jak poznamenávají poznámky. Ale alespoň zpívali česky. Hodnotím 3
        Hned druhá z kapel však byla zajímavým překvapením. Úvalské Ejhle obsahující netradiční dvojici zpívajících klávesistů (přesněji klávesisty a klávesistky) mělo velmi humorný a popový projev. I úmyslně disharmonické tóny byly veselé. Jen troška nepřesností a přílišná jednoduchost bez instrumentálních parádiček kazily jinak výborný dojem. Tato kapelka ode mne dostane 2
        Anglicky hrající i nazvaný Brown Underpant z Klatov nepředvedl nic zajímavého, u příliš ostrých kapel už nejsem schopný rozeznat jednotlivé chuti a anglické texty nejsou pro kapely místního formátu zrovna rozumné. Hodnocení: 3
        Kolem třetí odpoledne nastaly nějaké čachry v pořadí kapel, harmonogram se posunul a zpřeházel, což pomohlo asi nejvíc Litinovce, která se posunula o dost dozadu. V této fázi festivalu se navíc zdálo, že dnes uslyšíme jen samý metal a téměř žádnou instrumentální dovednost, obavy z malé pestrosti produkcí již byly na místě. Naštěstí hned další kapela to alespoň trochu napravila.
        Anglicky zpívající The Radios potěšily laskavým zvukem "plakajících" kytar a solidním vokálem zpěvačky. V tuto hodinu se ještě nepařilo, což byla docela škoda, tahle kapela by později jistě přesvědčila lépe. Rozhodně 2
        Následující Uhelná Yam nám předvedla, že ani bohatá instrumentální výbava (ságo + housle) muziku nedělá. Bylo to nepřesné, nedetailní a nepříliš výrazné. Hodnocení: 3
        V této době jsme již zvolna umírali pod žárem pozdního odpoledne a netrpělivě čekali na lepší polovinu sobotního programu. Zlom nastal po šesté, když nastoupila kapela Takin'off. Rozsáhlá, devítičlěnná kapela měla pěknou "dechovou sekci" skládající se z flétny, trubky a dvou různě laděných (a různě velkých) saxofonů. První, naprosto totálně parádní instrumentální skladby ukázaly, že tady hraje někdo, kdo to umí. Ale to ještě nebylo všechno. Již před několika hodinami jsem si povšiml ve frontě na pivo postávajícího černouška a marně se domýšlel, co může dělat cizinec na průměrném festivalu lokálních kapel. Teď vyběhl chlapík na pódium, popadl mikrofon a předvedl nám parádní rapové sekvence, jaké jsme opravdu neočekávali. Viva globalisacia, mohli bychom si zapět sborem. Že zpíval anglicky, o tom samozřejmě nemůže být žádná pochybnost, ale oproti skoro všem předchozím kapelám to tady mělo smysl. A proto hodnotím kladně: 1-
        Po dlouhém dni měl přijít konečně punk. Litinová Vana to bude mít těžké, říkali jsme si, když má hrát po první skvělé kapele tohoto večera. Ale drželi jsme jí palce. A Vana nezklamala! Po úvodním Švejkovi už šla jedna lahůdka za druhou, plac před kapelou se naplnil, zahustil a rozjel, a naše oblíbená čtveřice pivních blbů dokázala vytáhnout maximum jak ze sebe, tak z nás. A závěrečná "Do světa" nenechala jediného člověka na pochybách, že čas Litinovky je tady. Všeobecně jsme se pak shodli, že tohle byl nejlepší koncert Litinovky vůbec, a jen jedna věc kalila opojení kapely z naprostého úspěchu: Že si to nenechali nahrát. Mé hodnocení pak tomuto naprosto odpovídá. Tuto první jedničku dávám Vaně s potěšením, neboť vím, že si jí zasloužila. Tady je: 1-
        Ale lahodě neměl být tohoto večera ještě zdaleka konec. Na pódium nastoupili další proslulí frajeři, tentokráte DKV, což načaté tanečníky dokázalo rozhýbat ještě daleko více. Vanessa se opět dokázala blýsknout a ani procházející fámy o jejím možném odchodu a rozpadu kapely nám v tu chvíli vůbec nevadily. Ani tuto kapelu jednička nemine: 1
        Závěr bloku si vzala na starost má oblíbená Znouzectnost. Považujíce se za poučeného fanouška (zatím ještě ne znalce), čekal jsem netrpělivě na tuto produkci. Opět jsem nemohl být zklamán. Daleko větší potěšení z koncertu měl však jistě Česulda, který nyní postával na okraji vroucího kotle, na naše snahy o vtažení do vřavy nereagoval a pouze bezvýhradně soustředěně naslouchal. Skladba písní byla jako vždy docela jiná než posledně a jako vždy bezchybná. Hrály se takřka výhradně věci staré (do Neználka) a nové (Písně), mezi skoro nic. Ale koho by nezasáhlo Údolí slepců, Totenpolka nebo Píseň Budoucnosti. A na závěr, jak je tradicí, to nejlepší: Krysař. A navíc, neboť ZNC je kapelou, která si může dovolit přídavek, jsme si vyřvali HASIČE. A tak jsem konečně slyšel tuto slavnou píseň znít naplno a živě a skvěle a pařil jsem a tancoval a vrhal do kotle a uhýbal jiným vrženým, lidské maso se mlelo jak hozené na pánev, tuk již vřel a ZNC pod námi topila až do úplného vyškvaření. A pak i hasiči po požáru usedli do pivnice, poslední sloka dozněla a my byli najednou střízliví, propocení, ale dozajista nakrmení vynikající duševní stravou, jakou je hudba a texty této kapely. Hodnocení: 1+
        Předposlední kapelou večera byla Garland Green. Upřímně řečeno, po tak plném zážitku, jakým bylo předchozí vystoupení Znouze, jsem se nezmohl na nic jiného, než na hodnocení číselné: 2-
        A závěr večera patřil jiné, taktéž legendární a naprosto dokonalé kapele: Nahoru po schodišti dolů bandu. Co mohu napsat o kapele, kterou jsem slyšel poprvé, která se mi líbila, a která si zaslouží snad ještě lepší známku než Znouze? Snad jen to, že nyní vím. A rád půjdu zas. Hodnocení: 1++
        Festival jsem tedy ohodnotil velice kladně. Ano, byl jsem pokojen. A tak jediné, co mrzelo jak mne, tak organizátory, byla již zmíněná mizerná účast. Škoda jí. Ale jestli Festival pod hvězdami vydrží ještě pár let, stane se opravdu skvělým.
Výsledné hodnocení festivalu: 1-

        Ráno nedělního dne bylo poněkud krušné. V osm nás probudili zbytečně čilí Aleš a Terezka, odvezli nás (tj. Dejva a mne) do Nymburka na nádraží, kde se naše cesty nasednutím do různých vlaků rozešly.

Vráťa

 
NOVÁ RÁDIA

Rádio Piss
Rádio Blatník
Rádio Blatník
Rádio Imbus
Rádio Imbus
Rádio KO
Rádio KO

Dejv

 

ROCK MADE IN SLOVENIA
        O prázdninách se mi opět po dlouhé době podařilo vyjet spolu s kámošema z Hronova – Luďou a Čabasem – k našim jižním sousedům a po několikadenním slézání Alp jsme z naší Škody 105 vyskočili na břehu moře ve Slovinsku, abychom si trochu osolili život. Vzhledem k tomu, že Slovinci mají jen 30 km pobřeží, nemohli jsme si moc vybírat a utábořili se v Izole. U moře jsme však vydrželi jen dva dny, jednak z důvodu nesnesitelného vedra (za nímž tam většina národa jezdí) a také finančních možností. Ač jsem z Prahy zvyklý na ledasco, přeci jen tam nenavštěvuji ty nejdražší podniky a tak nám půllitr piva za 350 tolarů (1 Kč je asi 6 T) připadalo trochu moc. Zvláště v kelímku, kvality nevalné – dali jsme každej tři a koukali na nás jako na exoty.
        Druhý večer našeho pobytu v tomto přímořském letovisku se v místním letním kině konal koncert čtyř regionálních kapelek. Vstupné 400 T je slušné a poté, co jsme popili trochu teplých Krušovic (proteče a neuškodí), vyrazili jsme zhlédnout plody místního hudebního rašení. Nutno dodat, že podobnou myšlenkou nebylo ten večer obdařeno moc lidí (areál velikosti jedné třetiny fotbalového hřiště zel skoro prázdnotou), ale to bylo nejspíš dáno tím, že v Izole touto dobou tolik lidí, které podobná akce zajímá, zkrátka není. Zazobaní turisti si v příbřežní restauraci dají večeři as třetinkou piva (které nedopijí) a bowli, co rozdávají zadarmo (ale jen hostům hotelů, nám ne!!!), k čemuž jim místní těleso vyluzuje z nástrojů ta nejprovařenější „hity", nechají vyřádit své ratolesti v soutěži pořádané tímto tělesem a následně se odeberou na hotel.
        My jsme si dali piv. Chlazené plechovky místního pivovaru Laško přišli po dlouhém bezpiví natolik vhod, že jsem jich loupl pět (1 pivo = 300 T). Pak už se čekalo jen na kapelky. První – Wrong – po menší časové prodlevě způsobené potížemi se zvukem, ale když přišli, bylo jasné, že ani nemuseli. Asi desátý odvar Offspring bez nápadu začal nudit hned při první skladbě a rozplizl se v jejich vlastní invenční nemohoucnosti. Na osvěžení nebylo třeba dlouho čekat, ba naopak. Doryan Gray – místní partička z Izoly – předložila svůj pohled na psychedelii, stylově mezi Doors a Fiction bez kláves, které u obou hrají velmi důležitou roli. Též se musím zmínit o velmi příjemné zpěvačce, dodávající svým pódiovým projevem kapele na osobitosti. Po tomto velmi zdařilém setu nastoupila třetí kapelka v pořadí – též místní D-Fact, a ukázali, že hardcore může občas taky nudit. Nebylo to špatné, ale… něco tomu chybělo, jakoby stále hledali vlastní výraz (klasický to problém většiny začínajících HC kapelek…). Ač s hromadícími se prázdnými plechovkami přibývala i únava, nemohl jsem si nechat neujít poslední chod večere – servírovali se Khons. Khons, podobně jako před nimi D-Fact hrají hardcore, ale do své hudby začlenili i scratchujícího dýdžeje! Jen kdyby mu poskytli ve skladbách větší prostor než jen dvacetivteřinové sólo (po zbytek DJ postával za gramci a klátil se do rytmu!!) v šestiminutové skladbě, hned by se jejich produkce posunula o několik stupínků výše. Dobře chlapi, jdete na to od lesa, ale stálo by zato se zamyslet a vnořit se do onoho porostu hlouběji, výsledky by se měli dostavit velmi brzy. Nebojte se haluzí, máte na to!!
        Bohužel během jejich koncertu dosáhla únava (hlavně Luďova – Čabas odešel už dřív) takové úrovně, že nebylo z důvodu jeho následných plánovaných spacích procedur moudré dále zůstávat a tak jsem ho ranní Izolou dostrkal do kempu.
        S koncertem vládla všeobecná spokojenost a proto říkám – rock made in Slovenia ANO!!!
Dejv

 

ZA ZVUKU HUDBY HUDBY - RADIM U KOLÍNA, 9. -10. 6. 2001
        Jak jsem se k tomu dostal. Rozklad výkladu. Definice hudebního festivalu. Pravidla konání. Pravidla oblékání. Co s sebou brát a nebrat. Přijeli jsme. Kdo tam byl. Kdo tam hrál. Kdo tam nehrál. Kdo hrál skvěle. Kdo hrál běžně. Kdo tam nikdy nepřijde.

a. Nezbytný úvod
Plakát        Na víkend jsem měl naplánovanou návštěvu hudebního festivalu v obci Radim u Peček. Pozvání učinil Dejv minulý týden a já se rozhodoval dost těžce. Jednak je to akce, na jaké jsem ještě nebyl - to bylo lákavé. Ale na druhou stranu jsem tam neměl znát mnoho lidí. A taky to mělo stát dost peněz. No - nakonec jsem se rozhodl jet. Skupinka čítající ještě Dejva, Šlikoně a Míšu se sešla v 11:50 na Masarykově nádraží, vlak odjížděl v pravé poledne. A v půl druhé jsme byli na místě.
        Následující povídání je určeno pro dva druhy čtenářů. První a menší skupina ví moc dobře, co znamená pojem "Hudební (potažmo rockový) festival". Zajímat se budou zejména o mé názory na kvality kapel, jak jsem si je během festivalu (ne)vytvořil. Naproti tomu širšímu spektru čtenářů je nejprve nutno vysvětlit, co vlastně takový festival obnáší, jaké jsou možné zážitky, pravidla organizace, chování i oblékání na takovýchto akcích. Pro ně jsou tedy určeny následující dva odstavce.

b. Pravidla festivalu
        Hudební festival je tedy veřejná, leč povětšinou placená akce, na které hraje větší množství kapel a které bývá často doplněna či smíchána s jinou kulturní činností (prodej nahrávek, knih, divadla, autorská čtení). Koná se na otevřeném prostranství a v případě jeho delšího trvání existuje možnost přenocování na vyhrazeném místě (ve stanech, pod pódiem apod.). Na jedné nebo více scénách hrají kapely, koncerty mají vyhrazenu hodinu délky. Kapely by neměly moc přidávat. Správný festival se však pozná podle toho, že plánovaný program od rána nabere několik hodin zpoždění, takže poslední kapely končí svojí produkci v brzkých ranních hodinách. Skladba je vytvořena tak, aby nejlepší kapely hrály až nakonec, to je jasné. Kotel vzniká při dostatečném počtu lidí dostatečně rozjařených celkem levným pivem. Před pódiem je třeba být téměř neustále, aby a) posluchači nic neuteklo, b) si posluchač nestačil zvyknout na zvukovou hladinu panující dále od beden. Ozvučení je kvalitní nebo přinejmenším silné. Zvukař je vlastně ten co se nadře nejvíc (nejdýl). Kapely si odehrajou svoje a můžou se jít bavit. Mezi návštěvníky také není poznat, kdo hraje a kdo se jen kouká, tato rovnost je narušována jen tím, že členové kapel (pochopitelně) neplatí vstupné (ještě aby!). Návštěvníci festivalu jsou všeho druhu, od kulturně slavných osobností, přes otce rodin, květinové děti, pankery, máničky, opilce, náruživé posluchače, dvojice milenců až po děti a tzv. "festivalové" psy. Mají však vždy společnou duši - duši rockera. Nebo se o to alespoň pokoušejí. Prokazují to při poslechu a tanci. Kromě hudby se však při festivalech konají i další kulturní počiny, hrají malá divadla, autoři čtou ze svých podivuhodných knih, případně to někde ve sklepě mastí nějaký DJ. Večer se už ale jen hraje a veselí se, pije se samozřejmě také a to dle míry "co kdo snese". No a to vše trvá jeden, dva nebo i více dní, nakonec se vystřídají desítky kapel, a každý, kdo si zapamatuje, které se mu líbily, je pak může jít navštívit do jejich oblíbeného klubu.
        Jelikož jsem byl na akci tohoto typu poprvé, specifikuji ještě trochu podrobněji pravidla chování na festivalu, a extrahuji z nich rady pro případného návštěvníka - novice. Pokud jde o oblečení, tak tady je to jasné - musí být maximálně "free", ale nikoliv "in". To znamená nic tuctového, ale také žádné novátorské úlety. Na nohách jsou nejlepší buď bagančata nebo sandály. Gatě roztrhané (člověk nikdy neví, kde zůstane nakonec ležet (třeba pod divadelním pódiem - pozn. Dejv). Doporučen je i šátek nebo starý svetr a podobně. Případně je možno zvolit univerzální černou barvu milovníka Iron Maiden. A nebo červenou hlavu. Tolik k hadrům. Čeho je třeba si vzít více, jsou peníze. Člověk nikdy neví, jestli náhodou nesnese víc než obvykle, nebo zda pozváním na panáka neprojeví sympatie desítce sympatických lidí. A navíc je může utratit třeba za knížku, kterou shání už rok a zrovna tady jí šéf nakladatelství osobně vytáhne z rukávu. To vše je totiž na festivalu možné. Návštěvník festivalu dále k přežití bytostně potřebuje známé. V pauzách, kdy kapely ladí a prudí zvukaře, je přímo nutné znát v každém hloučku lidí kolem alespoň jednoho člověka. To není ale takový problém, neboť na konkrétní kapely chodí stále titíž lidé. Je trošku sporné, zda si člověk má vzít s sebou vlastní půllitr. Je to sice starost navíc, ale sklo na druhou stranu zaručí lepší estetický požitek z pití, než pivo v igelitu. Zato bez káry to nejde. Spacáky, stany apod. nejsou zcela nutné, ale karimatka najde své použití vždy. Během dne se na ní v případě nedostatku lavic sedí, v noci se na ní (v případě nedostatku vnadných a přítulných slečen) leží. Posledním sporným předmětem, u kterého bych řešil dilema vzít či nevzít, je mobilní telefon. Během festivalu je totiž absolutně nepotřebný (pokud máte jízdní řád stažený předem z webu, pochopitelně, jinak se SMS toolkit docela nadře). A poslední věci, které by si žádný návštěvník neměl nechat doma, jsou dobrá nálada a chuť naslouchat.

c. Festival naostro
        No sláva - didaktiku mám za sebou, takže k Radimi konkrétně. Účast byla díky nejistému počasí asi menší než se předpokládalo. Program (více. ZDE - program festivalu) nezačal koncertem Litinové vany, neboť ta dosud nebyla kompletní a tak se hodinku čekalo, stejně tam ještě skoro nikdo nebyl. V ranném odpoledni zaujala dostatečně drsná kapela Pakája. Prapodivná Společnost měla hrát v pět. Do té doby se Šlikoň, který jediný přijel už na začátek, nesměl opít, což hlídala naše učitelka Míša. Abychom se neztratili, museli jsme se počítat - a být všichni. Od příjezdu jsme seděli u zdroje a popíjeli. Šlikoň tedy pauzíroval, pil s námi každé druhé. Před Společností hrály dvě kapely, dost značně měkce a bez hlubšího zájmu nepočetného publika. Společnost dorazila po čtvrté. Mimoto zde byla i Šlikoňova ségra s klukem a spousta dalších neznámých známých. Rozhýbání davů při produkci PS měla zajistit "placená klaka", tedy Dejv, Míša a já. Naštěstí jsme získali podporu v několika dalších pařanech a tak to nebylo tak zlé. Ale bylo stále moc světlo a málo lidí, ach, kde je zešílevší Slamník. Následující kapela Zády už byla také lákavá, ale další lidi pod pódium nepřilákala. Zato následující kapelka ano. Medvěd 009 se vyznačuje neobyčejně rytmickými bicími, připomínajícími svojí hranou strojovostí skoro až taneční hudbu. Rychlé skladby přitáhly už více lidí. Většina přátel se ovšem těšila na Původního Bureše, což je (cituji) "Nejlepší kapela na světě". A tak teď nevím co sem napsat, aby mi to pak neomlátili o nos. Líbil se mi, ale cítil jsem, že to není "moje kapela". Ovšem s houslemi se dají dělat pěkné kousky, to je fakt. Následovala kapela 100 zvířat, která se mi líbila víc. Dvě sága bečela dostatečně zvířecky. V tu chvíli už se také stmívalo a betonový plac před kapelou se naplnil skutečně kvalitně. A pařilo se vesele a divoce a já myslel na to, že tohle by se líbilo i mému ctěnému bratrovi. Vypsaná fixa zněla taktéž naprosto dokonale a T.H.C. na závěr taktéž neměli chybu. Bohužel jsem v tu chvíli už byl natolik našrot, že jsem nevnímal detaily. Škoda. A větší škoda toho, že Litinová vana nakonec nehrála. Měli sice dohodnuto, že zahrají nakonec, ale zvukař šel domů a tak byli všichni pekelně naštvaní. Hudební produkce končila v půl druhé, to už jsem spal na ukradených igelitech a proklínal toho, kdo mi sebral karimatku. Druhý den se naštěstí našla, dotyčný byl velice překvapený, na čem se to probudil.
        V neděli jsem před poněkud uspíšeným odjezdem stihl jen kapely Dřevěné pytlí v jutových uhlích, jež byli dosti neupravení, poté kapelu Janota 1935, jež zněla slušně a překvapivě lahodný After Shake s dobrou zpěvačkou a hobojem místo basy. Takže jsem nestačil další z kapel, tedy Houpací koně, Bez peří, Timudej, Cvrkot band, Garage a Nahoru po schodišti dolů band. Dejv zůstal do konce, doprovázel jsem Šlikoně, který si při pařbě nalomil nohu.
        Pokud jde o divadlo či autorská čtení, tak většina programu měla proběhnout až v neděli, takže opět - nevím, nevím nic.
        Se Šlikoněm jsem se rozloučil v Klánovicích, kde jsem vystoupil z moderní patrové soupravy, jejíž tichý chod byl na jednu stranu uklidňující pro znavené uši, na stranu druhou připomínal pohodu festivalu. Tohle jsem si tedy užil, byl jsem spokojen naplněn a rád to předám dál. Je jen škoda, že spoustu z mých dobrých přátel bych na takovouhle akci nevytáhl ani párem pivovarských valachů a i kdyby, dostal bych jen vynadáno. Začínám rozumět Sylvě, která také nemá s kým chodit na party. Dovedu pochopit, že některé lidi nebaví určitý druh hudby, určité prostředí a tak dále. Ale nedovedu pochopit, proč je to i tahle muzika. Ale budu teď mít výhodu - díky získání znalosti těchto kapel budu moct všem tvrdit: "Tohle bude dobrý, nepudem tam?" a poté co odmítli: "Jste šašci že jste tam nešli, byli fakt dobrý."
Vráťa

        A já se pokusím rozhrnout mlhy mého odpoledního deliria a dát tomu tady nějakou tečku. Šlikoň s Vráťou odjeli - bubeník PS o holi, neb předchozího večera pařil na Vypsanou fiXu tak vehementně, že koleno, zřejmě zmožené náročným údělem bubeníka, nevydrželo. Vráťa, jsa v noci vytuhlý, si ukradené igelity rozestlal pod pódiem pro divadelní produkce, čímž nám přidělal trochu starostí, neb jsme ho nemohli najít a pomalu jsme již začínali nabývat dojmu, že se stáhl až do Peček, aby mu snad nechtěl nikdo jeho novou těžce vydobytou podložku ukrást. Povídání o nedělním programu začnu Pytlím, neb kapelka nastoupila jako první ve čtvrt na jedenáct (přesně k prvnímu rannímu pivu!) a spustila deepswedenovskou Swedish eroticu v anglicko - německo - české verzi!!! - Švédská erotika - je nebezpečná, divoká, je zvíře. Ale teď již rychle k soukapelí Houpací koně - Bez peří. Dvě kapelky, jejichž větší než malé množství členů hraje v obou dvou. K nim snad jen to, že ta, co hrála dřív, byla lepší, bohužel v tomto případě paměť selhává. Timudej - brutálně veselá muzika. Muzikanti se na pódium přišli bavit a bylo to na nich vidět, což zvětšující se hlouček pod pódiem náležitě ocenit. To se musí slyšet!!! Po nich naběhl Cvrkot band se svou do jazzu a funky hozenou produkcí, což chvíli předtím dorazivšího "schodištníka" Doktora vyprovokovalo k předvádění neuvěřitelných tanečních kreací. Garage je klasika (jako přídavek samozřejmě Muchomůrky bílé), Tony má můj obdiv, neboť během předkoncertního rozhovoru byl již natolik upraven (takhle si to ale nejspíš v souvislosti s Pytlím nemyslel, viď Vráťo!), že jsem mu skoro nerozuměl, ale jen co vylezl na stage, zpíval jako o život. A na závěr Schodiště, hráli převážně z nové desky, bohužel po sobotním pivním náporu a nedělní údržbě jsem část vystoupení strávil v podivném komatu, ale Sestřička Krista na závěr byla skvělá. To už bylo půl desáté a tak jsem se jal s ostatními pozůstatky potácet do Peček na vlak. Akce byla velmi vydařená, pivo dobrý (a hodně…), jen Vana díky neochotě zvukařů jít spát o hodinu později, chyběla, což není taková pěkná tečka za tím naším případem…

Dejv

 

ŽELEZNÁ TELEVIZE
        Tento článek se pokouší shrnout nejdůležitější události, které ve finále vedly ke vzniku Železné televize. Začneme malým ohlédnutím - 2 roky starým článkem z MF DNES - a připomeneme si někdejší událost:

        Dne 20. února 2001 odletěl fotbalový klub AMFORA, složený převážně z herců a bavičů vydělávajících si na chlebíček v TV NOVA, na benefiční utkání do Chile. Podle informací let probíhal v klidu, zábava na palubě byla v plném proudu, jak to ostatně na každém takovémto zájezdu bývá zvykem. Při přeletu And však náhle letadlo zmizeli z obrazovek radarů a dodnes nikdo neví, proč? Do předpokládané oblasti katastrofy bylo vysláno několik pátracích expedic, jednu financoval dokonce sám ředitel TV NOVA V. Železný, nemohouc se srovnat s tím, že pilíř jeho programového schématu zmizel, aniž přitom měl alespoň 90% sledovanost. Po několikaměsíčním bezúspěšném pátrání tuto událost označil za národní katastrofu a dodal, že česká zábava již nikdy nebude to, co bývala. Jediné, co po AMFOŘE zbylo, je tak záznam posledního rozhovoru na palubě letadla, který náhodně zaznamenal José Miguel Vaginas, amatérský radista a ufolog, žijící v Pesaru v podhůří And. Pár okamžiků před tragédií zachytili jeho satelitní antény neidentifikovatelné zvuky, které původně pokládal za poselství od mimozemské civilizace, po důkladné analýze se však zjistilo, že se jedná o inkriminovaný zvukový záznam. Zde je jeho úplný přepis:
  • Mužský hlas (2. pilot): Kapitáne, klesáme...
  • Mužský hlas (Kapitán): Vážení cestující, hovoří k vám váš kapitán, naše letadlo je přetížené, proto urychleně vyhoďte všechny těžké a nepotřebné předměty!
....následuje 15 sekund neidentifikovatelného rámusu....
  • Mužský hlas (Šíp): Mamut přes palubu!
  • Mužský hlas (Náhlovský): To jsou mi novoty...
  • Mužský hlas (Kapitán): Vážení cestující, stále klesáme.
....následuje 10 sekund neidentifikovatelného rámusu....
  • Ženský hlas (Bohdalová): ÁÁÁÁáááááá...... (zvuk se ztrácí v dáli)
  • Mužský hlas (Kapitán): Padla...
        Tento záznam ovšem celou situaci prakticky vůbec neobjasňuje, a tak zmizení letadla s mužstvem AMFORY zůstane nejspíš navždy zahaleno tajemstvím...


        Tolik dobový tisk, jak však na tuto situaci zareagoval V. Železný, když vlastně během několika desítek vteřin přišel o páteř celého vysílání? Vše podstatné se dozvíte z následujících řádků a proto - zůstaňte s námi!

        První dny po tragédii vysílá TV NOVA jen erotické a zpravodajské pořady a Šimka s Bubílkovou, kteří ovšem po pěti dnech zkolabují a odcházejí do politiky. Vladimír je zděšen. Sedí zkroušeně v jedné ze svých mnoha pracoven a neví - neví, co dál. Dostává žízeň. Zazvoní, vejde sluha, ukloní se: (smích)
  • Sluha: Pán si ráčil přát...
  • VŽ: Co mi můžete nabídnout?
  • Sluha: Máme tu výborné koláčky!
  • VŽ: Nemám hlad, dal bych si spíše něco k pití...(smích)
  • Sluha: No, máme tu výborné koláčky.
...pokládá podnos na stůl a odchází (aplaus)

        Vláďa bezmyšlenkovitě zašátrá po táce a namátkou vyloví koláček sledovanosti jeho pořadu Volejte řediteli, skupina děti 5- a nevěřícně zírá na konstantní ničím nenarušený modrý válec zvící 100% sledovanosti: "Ano - to je ono - budu bavičem!!"
        Jeho nová zábavná show "Železárny s.r.o. aneb Ukuj si svůj ingot", mající premiéru hned následující sobotu v hlavním vysílacím čase, láme rekordy sledovanosti. Povzbuzen tímto úspěchem, vrhá se Železný do víru popmusic, natáčí album duetů se Šmoulinkou a poté razantně mění vysílací schéma, když klipovou hitparádu ESO přesouvá na pozdní večer, protože videoklip k jeho nové písni "Šoup sem, šoup tam..." smí být vysílán pouze po 22. hodině. O týden později se toto CD stává nejprodávanějším v ČR a předstihuje i takové stálice, jako jsou nová alba Těžkého Pokandra a F. Nedvěda za doprovodu své kapely Second service.
        Další fenomenální úspěch pak zaznamenává, když začíná pravidelně každý den vysílat pořad "Železnoviny aneb Chtěl jsem být milionářem", ve kterém pomalu, ale jistě odhaluje svoji ponurou přítomnost. Projekt Železné televize je dokončen ve chvíli, kdy Vláďa začíná vysílat z nových studií v Železné ulici a stává se televizním mesiášem.... Jen jeden sen se mu už asi nikdy nesplní - nikdy se nestane železničářem!

Dejv

 

PŘEŽIL JSEM TO ANEB...
        ... rok se s rokem sešel a opět se udělovaly Ceny Akademie populární hudby. Po loňském naprosto příšerném moderování Lucie Bílé a Michala Horáčka se to letos snažil vylepšit Pavel Anděl. Bohužel marně. Jeho pořad Noc s Andělem je dobrý právě proto, že je komorní a postrádá veškeré známky bombastičnosti a tudíž se jej nebojí navštěvovat lidé, pro něž by jinak účinkování v ostatních tzv. zábavných pořadech, které sleduje snad jedině divák Novák a divák Masochista, bylo uměleckou sebevraždou, v lepším případě by takováto návštěva u zbytku normálních diváků vyvolávala pochybnosti o duševním zdraví, popř. o stavu umělcova konta.
        Během sobotního přímého přenosu jsem na televizní obrazovce zaznamenal výkvět socialistické hudební scény, bařtipány z hudebních vydavatelství a chlapce z Lunetiků. Jestli je to ten výkvět, o kterém mluvil Michal Horáček v televizní "21" v předvečer udílení cen, jež pro naši hudbu tolik znamená, pak nás pánbů opatruj.
        Ještě o jedné věci mluvil prezident M.Horáček, totiž o svátku české hudby. Nepřipadá vám tak trochu paradoxní, když se o svátku hudby umělci pitvoří na jevišti na playback? Nabízí se srovnání s loňským ročníkem, kdy Anna K vystřihla skvělou živou verzi rádiového hitu Nebe.
        Nejstrašnější okamžik přišel při jmenování Mejly Hlavsy do síně slávy. Když jsem viděl stoupajícího si Petra Salavu, Martina Hrdinku, Petra Jandu (který byl v přehrávkové komisi u přehrávek PPU) a další socialistické exoty, totiž promiňte členy Akademie, tak mi běhal mráz po zádech. Možná, že někde doma u televize stáli dokonce Milouš Jakeš s Mirkem Štěpánů, drželi se za ramena a společně si notovali:"…člověk, ze zoufalství…".
        Naštěstí žánrové ceny nevybírali chytráci z éry festivalů politické písně, ani papalášové, pro které zítra znamená včera, ale odborníci na slovo vzatí, takže jsem se upřímně zaradoval z ocenění Karla Plíhala a Silent stream of godless elegy.
Lešoun

 

DOKTORŮV SONG
Já mám ptáka malýho
ale za to měkkýho
každá ženská touží míti právě takovýho

Malý český poměry
nemlich stejný rozměry
to že můžou bejt i větší jsou jen pověry

R:
Každej chlap se trochu děsí
že už není jako kdysi
nejenže mu špatně stojí
von mu taky blbě visí

 
PŮVODNÍ BUREŠ U VYSTŘELENÝHO OKA 20. 4. 2000

        Kompletní Litinová Vana včetně textaře Cheety a obohacená o to nejlepší z Pivních blbů se sešla U vystřeleného oka, aby shlédla vystoupení P. B. a popila něco málo z nepřeberného množství nápojů tamnějšího výčepu.
        První jsem dorazil já s Dejvem. V závěsu Vendula (Plačková) Pechová, Machoň, Michal Brabec a Pláča s kamarádkou Gábinou. Tato sestava se ze zahrádky po několika osvěžujících půllitrech (pouze Vendula zaváhala a pila cosi nealkoholického. Hanba, Pláčo dělej s tím něco!) přesunula do útrob hospody. Když dorazil Cheeta s přítelkyní, kamarádem, kamarádovou přítelkyní a omluvenkou (rozuměj – nemohl se v úterý dostavit k Sadu a tak nám přinesl důvod = účet z hospody, na kterém se vyjímala cifra zvící velikostí nedobytných pohledávek Komerční banky. To co ten jouda propil se svými třemi kumpány za jeden večer, by nedodokázala zkonzumovat banda třiceti hladových a žíznících Somálců za týden), tak jsme zjistili, že jeden rezervovaný stůl je málo – to bys měl Dejve příště zlepšit (Příště zamluvím celou hospodu! – pozn. Dejv). Cheeta se zachoval jako pravý gentleman, nenechal kamarádku stát, ale sehnal pro ní místo u protějšího stolu.
        Začala produkce, kterou občas zpestřoval Fumas, evidentně toho večera v dobrém rozmaru, výpadky paměti a klátivými pohyby, změnami rytmů a k nemalému zděšení ostatních členů kapely dokonce i nečekanými, nahodilými změnami akordů. Naopak, totálně unešen byl Pláča. V okamžiku, kdy Fumas jezdil jako zběsilý pulitrem po strunách se ke mně náš kytarista naklonil: "To je pivní blb, jak má bejt, kdyby to dělal konvičkou tak to tak nevyzní."
        O přestávce za námi přišla dívka pracující v rámci reklamní kampaně pro Lucky Strike a nabídla nám po cigaretě. V Brabčákových očích se zajiskřilo, vyrval mi zapáleně cígo se slovy, že toho pro mě je škoda. "Kdybyste chtěli, tak za chvíli přijdou mí kolegové a ti vám vymění rozkouřenou krabičku vašich cigaret za novou od Lucky Strike", řekl anděl tabákového průmyslu v přestrojení za sympatickou slečnu a zmizel. O Brabce se pokoušel infarkt. Vyrval takřka všechny cigára ze svých právě načatých krátkých Startek a nacpal si je do kapes. Pak se podíval na mě a než jsem stačil něco říct, tak mi vrazil do ruky tři Startky a prázdnou krabičku od Spart, před chvílí ještě ležící na stole po předešlých hostech. Vůbec ho nezajímalo, že cigára jsou krátký a tudíž do krabičky se nehodící. "Ne abys dělal nekuřáka!" Bohužel, kolega od anděla už nebyl tak milý a sympatický, navíc to byl chlap a ještě ke všemu chtěl abych se mu upsal nebo co, protože vyžadoval mé iniciály a podpis, kdybyste to nevěděli tak teď se jmenuji Jiří Horvát a jsem z Kladna. Získanou krabičku mi zabavil Michal.
        Po druhém poločasu jsme se vydali na cestu domů, kterou nám zpříjemňovali Machoň s Pláčou vedouce intelektuální diskusi na téma Steven Seagal, a Michal neustále pokuřující lehce nabyté čutky, který si místy mezi popotahováním a zapalováním stěžoval, že mu Bureš nezahrál Veselého panáčka. Cesta vlakem uběhla dobře, rychle, ale o pohodlí se hovořit nedá. Michal se nejspíše rozhodl vykouřit celou andělskou krabku, protože si zapálil i v jedoucím panťáku, ale brzy poznal, že je to nad jeho síly (kdo nejel touto atrakcí, nepochopí) a tak se rozhodl zkrátit nám čas alespoň vyprávěním příběhů. Zvláště ten o stromu spadlém na Brabcův batoh se mi líbil, ale jen do té chvíle než jsem zjistil, že v něm byly mé kazety.
        V Čelákovicích se s námi rozloučil Machoň. V Lysé Pláča s ženou a Gábinou. V Nymburce jsme s Michalem vyrazili směr Irská. Pivo za 24 Kč není zrovna moc košer, ale znáte to, když je žízeň… Michal nejprve upadl na schodech, poté z barové stoličky a pak si objednal pivo. Poklábosili jsme s kamarády a na dotaz jaký že Bureš byl, Michal odpověděl: "Ožralý ještě víc než já!", což mu stejně nikdo nevěřil.
        Cestou domů jsem šel s Fujbroukem, což je zvláštní nymburská postavička. Se slovy, že jde právě do práce, mi u cukrovaru zmizel směrem k depu. Odbyla jedna hodina.
Lešoun

 

MOJE CESTA SE ŠIMIM
        Mám kamaráda, pro tento okamžik bude lepší, budeme-li ho nazývat Šimi a necháme jeho celé jméno (Martin Šimek) v anonymitě. Nač to tajit. Jezdí načerno vlakem. Je to pro něj jakýsi druh sportu. Cesta, o které mluvím, začala v Nymburce na hlavním nádraží. Já, jakožto spořádaný cestující, jsem si (bohužel) neprozřetelně sedl k tomuto živlu a ihned s radostí, že ho vidím, jsem mu začal popisovat, co je nového. Když byl dostatečně seznámen s počtem piv, která jsem urazil nejprve na Tarase a poté v Postřižinách, a s obědem, který jsem tu neděli zkonzumoval (více bych se na tomto místě o mých žaludečních potížích nezmiňoval), začal zase na oplátku on mě informovat, jak se dá přes internet sbalit prima roštěnka. To by jste nevěřili,ale stačí prý k tomu několik nocí po sobě chatovat a mít štěstí na patřičně nadrženou babu, která vám pošle mailem telefonní číslo. Sice zjistíte, že je z Plzně, ale to vás nemůže odradit a po několika vášnivých telefonátech vyrážíte směr město piva. Máte-li dokonce více štěstí, než je zdrávo, pak se zdržíte přes noc. V tomto duchu nám cesta příjemně uběhla až do Vysočan. A pak se to stalo!
"Dobrý den, revize jízdenek", prohlásil ten muž.
"Napište mi lístek z Vysočan na hlavák", nehnul brvou Šimi.
"A průvodčí tu byla?" Otázal se chlapík.
Spolucestující odvětili,že ano.
"Tak to je za 108 korun." Opáčil muž s odznakem Českých drah a začal tahat bloček.
"Ten pán je nějaký příslušník nebo co?!" Rozčiloval se Šimi a ukázal prstem na udavače.
"Ne pán je svědek!"
"Jo, ale evidentně nějakej zaujatej", lamentoval Š.
"Vy ale nejedete z Vysočan", ozval se důchodce svědek, kterému zřejmě přišlo líto, že zaplatil jízdné nebo, soudě dle věku, jeho polovinu.
"Podívejte se, beze svědků to máte za 108, jestli se vám to nezdá, zavoláme na policii." Začal šahat po mobilním telefonu revizor.
"To bych to měl levnější, kdybych jel taxíkem", zhodnotil situaci Šimi a sáhl pro bankovky.
        Z toho plyne ponaučení. Držte se od seniorů svědků co nejdál.
Lešoun

 

ROZRUCH OKOLO KNIHKUPECTVÍ FRANZE KAFKY
        Milan Knížák, ředitel Národní galerie, profesor, umělec, kontroverzní osobnost, která svými výroky způsobuje vzestup hladiny adrenalinu v krvi mnohých našich spoluobčanů. Možná, že svoji image založil na provokaci, se spoustou jeho názorů se dá polemizovat, ale rozhodně, doufám, že se mnou budete souhlasit, se jedná o člověka zábavného a o člověka inteligentního, na rozdíl od poslance Severy. Teď se asi ptáte proč o tom všem píši? Jednoduše proto, že v nedávné době se mu povedl husarský kousek. Nejprve zavřít knihkupectví Franze Kafky a vyhodit Martu Železnou i s jejími kumpány (kterážto měla prostory knihkupectví pronajaty za symbolický peníz od Národní galerie a tytéž prostory pronajímala dále samotnému knihkupci, samozřejmě za nesrovnatelně vyšších finačních podmínek), a poté znovu otevřít knihkupectví, teď už samozřejmě bez Marty. A to bylo křiku kolem.
Lešoun

 

ROZPRAVA O VĚCECH KULTURNÍCH ANEB JAK JSEM VIDĚL ZNC
  • Čtvrtek 30. 3. Je hnusně. Celý den prší a moje nálada je na bodu 0.
  • 17:10. Vcházím do hospody U Zívalů. Doufám, že Dejv bude doma. A nemílím se, sedí u stolu a má rozpito. Přisedám si tak, abych viděl na televizní obrazovku a objednávám si dvojku bílého. Po několika běžných konverzačních větách zjišťuji stav Dejvovi mysli, ovlivněný počtem čárek na lístku.
  • 18:00. Přichází Tomáš Slavík. Pohledem zkontroluje dění v TV a zamumlá něco o kurvách sparťanských.
  • 19:00. Přichází Machoň.
  • 20:00. Vyrážíme směr Delta, cestou upíjíme litr vína. Flaška koluje autobusem spolu s myšlenkami některých členů výpravy a obé vyvolává odezvu u dvou mladíků, mířících (jak se později dovídáme) stejným směrem. Na oplátku pijeme jejich rum.
  • 20:20. Delta
  • 20:40. Koncert začíná. Nohy jsou lehké a hlava lítá ze strany na stranu, podle toho, jak do mě vrážejí přítomní pankáči. Slavík poletuje sálem, jak hadr ne koštěti. Zbytek našeho osazenstva se drží zpátky.
  • 22:50. Konec. Dobře odvedená práce. Všichni si dáváme pivo. Slavík provokuje.
  • 23:20. Autobusová zastávka. Slavík provokuje. Odkudsi se vzala propisovací tužka. Na každou reklamu, vylepenou v nejbližším dosahu zastávky, pečlivě vypisuji naši netovou adresu.
  • 23:40. "Slavíku neser!"
  • 23:50. V Dejvicích zjišťujeme, že se naše družina rozrostla o jednoho člena. Je jím anarchista, z jehož řeči vyplývá, že se k nám přidal proto, aby nám vysvětlil princip boje proti McDonaldu a KFC. Přestávám mu rozumět, až Dejvova věta: "dal bych si první páteční pivo", se změnou směru jeho chůze, mě nutí přemýšlet. Pohledem kontroluji hodiny: 0:00. Nejvyšší čas vyrazit.
  • 0:10. Krab. Anarchista spí (naštěstí). Následuje vášnivá debata (témata: stoletá voda a politika). Slavík spí.
  • 3:20. Budíme Slavíka, anarchistu necháváme jeho osudu a vyrážíme ke stánku na Vítězné náměstí na raní párek. Myslím, že by z nás měl odpůrce konzumního způsobu života radost.
Lešoun

 

ILONA CZÁKOVÁ V DISCOCLUBU HROZEN
        Do discoclubu Hrozen v Českém Krumlově zavítala Ilonka Czáková. Za pouhých 100 Kč jste měli možnost sledovat ji při provádění svých oblíbených pódiových pohybů do z playbacků pouštěných někdy dávno zapomenutých, jindy ovšem velice známých písní, oblečených v novém tuc – tuc hávu a opentlených více či méně stupidními texty. Naši součastnou mediálně nejprotěžovanější produkci bych rozdělil zhruba na tři kategorie – sexuální balady pro -náctileté (keď Peťo Kotvald zahrmie "daj nám sex", no to i russkaja matrjoška dostanět orgasm, Lunetic, Holki apod nevijímaje); písně vánoční (většinou původní tvorba – bohužel) a pak ony česky otextované převzaté písně (kdo z vás zná jméno Engelbert Humperdinck, ale když plyn syčí z trouby ven, všichni víme, že to jen Lucka B. zpívá o Vaškovi K.!). Nějak nemohu pochopit, co těmto interpretům (kromě peněz ovšem) přináší takovýto typ "tvorby", kdy na cizí hudbu "pějí" cizí text, který jim pravděpodobně ani nic neříká. Ale nezoufejte – ti správní chlapi, co tu dříve byli, nás neopustili a zřejmě k tomu ani v brzké době nedojde a tak se máme všichni na co těšit. Do discoclubu Hrozen totiž brzy zavítá Michal, co nonstop sbírá céčka! A což teprve když dá dohromady pár přátel to je pak bomba!! To už pak může přebít jedině Standa Hložků, kterak v pořadu Sama doma (ČT 1 – 11.5.2000) vykládá, jak venčí syna. Maminky – střežte se!!
Dejv

 
        Tak jsem si koupil hudební měsíčník Rolling Stone. Na cca 100 stranách mi redaktoři tohoto plátku prozradili, jak rozpoutat válku a jak vyzrát na revizora. Dále jsem se dozvěděl, jaké že ambice mají dcery slavných rodičů Kocábová, resp. Pergnerová a že jednou z prvních osobních věcí, kterou by Charlie One (zpěvačka z Ohm Square) zachránila ze svého bytu v případě požáru, je pár bot Adidas. A tomu prosím redaktoři věnovali dokonce celou jednu stranu. Dalším šťavnatým soustem je čtyřstranný článek věnovaný kickboxu. Ale abych jenom nekritizoval, výbornými jsou rozhovory s Milošem Formanem a s Annou K a z kategogie fantastických je: příspěvek k teorii oživlých mrtvol...A ZOMBIES PĚJÍ, ale ten byl převzat z MF Dnes.

        Blanka Frajerová kritizovala v sobotních Zemských novinách Annu K za to, že údajně zkazila celý dojem z udílení cen Akademie populární hudby. To jste tam paní novinářko neshledala žádný jiný trapas? Co vystopení německého slizouna Sashy? A nepřipadá vám náhodou hodnotit hudbu jako nějaké sportovní klání prinejmenším podivné? Také v sobotní Noci s Andělem se v souvislosti s udílením cen Eva Pilarová zmínila o jakési umělé písničce a umělých osobnostech, které jsou vyprodukovány firmou, médii a producenty. Myslela tím Annu K a -123 min nebo Karla Gotta a Leonu Machálkovou. Co myslíte?

Lešoun